The Prisoner (2009) - recenze

Jak už se stalo zvykem, staré seriály nejsou pro současné (hlavně americké) diváctvo dostatečně cool a in a tak se dělají jejich nové verze. Namátkou můžeme například jmenovat Doktora Who, Bionic woman, V atd...

A jedním z takových seriálů je The Prisoner. O té původní verzi jsem psal velmi pochvalně. jak dopadla ta nová?

(Doporučuji si přečíst tu původní recenzi, protože tady na ni budu navazovat).




Tak za prvé, náš hrdina už není tajný agent, ale zaměstnanec velké nadnárodní korporace, který se z New Yorku zčista jasna objevil ve Vesnici. Čísla místo jmen zůstala, ale už od začátku je jasné, že realita téhle vesnice je v novém Prisonerovi podivná, až snová a že to asi nebude úplně skutečnost.





Vesnice je obklopená pouští a v dálce na horizontu se třpytí dvě poloprůhledné budovy, ne nepodobné Světovému obchodnímu centru, ke kterým se však nedá dostat. Zřejmě to má něco znamenat.

Zatímco v původním seriálu byla Vesnice plná všech možných architektonický stylů, tahle nová je přísně unifikovaná.



Hlavní kvalitou seriálu je číslo 2, kterého hraje sir Ian McKellen. Jakmile se objeví na obrazovce, tak jde kvalita rapidně nahoru, je vidět, že je skutečně výborný herec. Všichni ostatní jsou ale strašně nevýrazní, jejich postavy se tak různě potácí po scéně, nemají žádný vývoj, nikam nesměřují, popravdě vypadají všichni jako trochu pod sedativy, což je možná i účelem, nevím...

Záběry vesnice se střídají s flashbacky z New Yorku, kde vidíme, co se dělo číslu 6 před tím, než se ocitl ve Vesnici.



Hlavní změnou je ovšem úplně jiné vyznění idejí celého seriálu.

Zatímco v původním seriálu hrdina bojuje proti moci a konformitě a za právo udržet si vlastní individualitu, tak tady je to právě naopak, myšlenka konformity, podřízení se autoritě, sluníčkovému pohledu na svět je tu prezentována jako ta správná, pozitivní, lepší je nedělat vlny, přizpůsobit se – tak přece budete šťastnější!

Což mi připadalo neuvěřitelné, až jsem se domníval, že možná jen špatně chápu, ale pak jsem našel vyjádření jednoho ze scénáristů, který píše „Co když je taková míra individualismu a sobectví nebezpečná? Co když dosáhl kritické hranice?“

Takže jsem pochopil, že je to záměr. Asi žijeme v takové době. Což je docela v prdeli.